VALPURŽINA NOC
Gustav Meyring




Kdo neslyší píseň své duše, je zločinec - - páchá zločiny na životě, na druhých a na sobě samém. Kdo je hluchý, je také němý. Bez viny je ten, kdo neustále slyší píseň slavíka, i kdyby třeba zabil svou matku i otce.

Má píseň je věčná melodie radosti. Kdo nezná radost, - - čistou, bezdůvodnou, radostnou, jistotu, jež nepotřebuje příčinu, že jsem, kdo jsem, kým jsem byl a vždycky budu, - - ten hřeší na Duchu svatém.

Před třpytem radosti, která září v duši jako slunce na nebi nitra, prchají strašidla temnot, jež provázejí člověka jako stíny spáchaných a zapomenutých zločinů a která zaplétají vlákna jeho osudu. Kdo slyší a zpívá tuto píseň radosti, ten zničí následky veškerých vin a už nikdy více nebude hromadit vinu na vinu.

Kdo se neumí radovat, tomu zemřelo slunce v duši. Jak by pak mohl takový člověk šířit světlo?

Dokonce nečistá radost je světlu blíž než temná, chmurná vážnost.

Ptáš se, kdo jsem? Radost a já jedno jsme. Kdo nezná radost, nezná ani své já.
Nejniternější já je prazdrojem radosti, kdo se k němu nemodlí, ten slouží peklu. Copak nestojí psáno:“Já jsem pán, Bůh tvůj; nebudeš míti Boha kromě mne?“

Kdo neslyší píseň slavíka nezpívá, ten nemá žádné já; stal se mrtvým zrcadlem, v němž cizí démoni přicházejí a odcházejí, - - je chodící mrtvolou jako měsíc na nebi se svým vyhaslým ohněm.
Zkus to jen a raduj se!
Leckterý, kdo to zkouší, se ptá: nad čím se mám radovat? Radost nepotřebuje důvod, roste ze sebe sama jako bůh; radost, která potřebuje příčinu, není radostí, nýbrž zábavou.
Leckdo chce pociťovat radost a nemůže - - pak svaluje vinu na svět a osud. Neuváží, jak těžko může slunce hned zahnat svými prvními slabými jitřními paprsky zástup přízraků tisícileté noci, když už skoro zapomnělo svítit. V jednom krátkém okamžiku se nedá odčinit, čeho se na sobě člověk dopouštěl po celý svůj život!

A přece, v kom se usídlila radost bez příčiny, ten získává život věčný, neboť je spojen s já, jež nezná smrti - - je navždy plný radosti, i kdyby se narodil slepý a byl mrzák. Ale radosti se nemusíme učit - - musíme po ní toužit; lidé však netouží po radosti, nýbrž - - po důvodu k radosti.
Po něm baží a ne po radosti

Slavnostně mluví vždycky jen hlupák.

Jednou za rok, na 30. Dubna, je Valpuržina noc, noc čarodějnic.

Osud dal podle železných zákonů uzrát dávné setbě.

Pan císařský osobní lékař ihned věděl, že to byl Lucifer, nedivil se však ani v nejmenším, neboť mu bylo současně jasné, že v hloubi duše podobný zjev už dávno očekával.
„Ty jsi muž, jenž může splnit všechna přání?“, zeptal se a bezděčně se uklonil, „můžeš také - - ?“
„Ano, já jsem bůh, do jehož rukou vkládají lidé svá přání“, skočil mu přízrak do řeči a ukázal na kožešinu kolem beder, „já jsem jediný opásaný mezi bohy, všichni ostatní jsou bezpohlavní. Jen já mohu rozumět přáním. Kdo je opravdu bezpohlavní, ten navždy zapomněl, že existují. Nepoznatelný, nejhlubší kořen každého přání spočívá vždycky v pohlaví, i když květ - - vědomé přání - - zdánlivě nemá s erotikou nic společného“.
„Jediný milosrdný mezi bohy jsem já - - Neexistuje přání, které bych okamžitě neslyšel a nesplnil.“
„Avšak slyším jen přání duše a ta přináším ke světlu. Proto se jmenuji: luci – fero.“
„Pro přání, jež vycházejí z úst chodících mrtvol, jsou moje uši hluché - - Proto se mě tito „mrtví“ tak děsí“.
„Bez slitování rozsápu těla lidí, když si to přeje jejich duše - - jako chirurg plný soucitu, avšak nelítostný ze svého hlubšího vědění, rozezná snětivé údy a odstraní je. Takový jsem i já.“
„Ústa mnoha lidí volají po smrti, zatímco jejich duše křičí po životě - - těm vnutím život. Mnozí prahnou po bohatství, kdyžto jejich duše touží po chudobě, aby - - mohla projít uchem jehly - - - - Z těch udělám zde na zemi žebráky.“
„Tvoje duše a duše tvých otců toužily po spánku během pozemského žití; proto jsem z vás udělal lékaře – vsadil vaše těla do kamenného města a obklopil vás lidmi z kamene.“